Tribute2Headhunters, Jan Hasenöhrl

Oslava Herbieho Hancocka představila komornější, o to však líbivější část Prague Proms

Osobitá formace Tribute2Headhunters nabídla mimořádnou poctu jazzové legendě. Jejich skladby měly v Občanské plovárně duši a hráčská technika přesahovala hranice žánru.

Velké koncertní síně, světové hudební hvězdy. Festival Prague Proms nabízí tradičně velkolepé zážitky spojené s muzikálním mistrovstvím - a to především v klasické hudbě. Čtvrteční večer ale nabídl jinou tvář úspěšného podniku. V jazzovém klubu The Loop Jazz Club v Občanské plovárně se představila formace, která ukázala divákům, jak americký hudební styl převzal pod svá křídla nové inovátory a společně s nimi vykvetl do nového kabátu. Nástup elektrický kytar a pián zosobňoval mimo jiných i jeden z velikánů, žijící legenda Herbie Hancock. Jeho jazz-funk oslovil nepočítaně muzikantů a v Plovárně v rámci Proms ožila i jeho formace Head Hunters.

Byl to právě takový kontrast, jaký by divák v pestrém festivalovém programu mohl čekat. Po vystoupení maestra francouzské filmové hudby Vladimira Cosmy se komorní jazzový klub chystal spíš na poklidný večírek než plnohodnotnou součást Proms. Opak byl pravdou. Co pánové ze skupiny Tribute2Headhunters postrádali do velikosti sálu či počtu diváků (víc se jich opravdu nevešlo), nahrazovali svým uměním. Sestava tomu odpovídala.

Tribute2Headhunters

I když se myšlenka na uskupení funkových hráčů zrodila v hlavě klávesisty Víta Pospíšila, za hlavní hvězdu byl hráč na trubku Jan Hasenöhrl. Ten si od klasické hudby rád odskakuje ke swingu a právě jazzu a je v něm stejně tak dobrý, jako ve fraku v orchestru. V tribute bandu ale vynikali všichni. Dvojici doplnili kytarista Lukáš Chejn, baskytarista Tomáš Uhlík, Otto Hejnic na bicí a hostující člen, saxofonista Bharata Rajnošek.

Rádoby ležérní nástup muzikantů rozvířily první tóny písní, mezi kterými nechyběly kusy jako Watermelon Man, Butterfly, 4 A.M. nebo třeba Chameleon. Pokud skladby nepsal sám mistr Hancock, byly jím přinejmenším inspirované. Po úvodu kapelník Pospíšil ukázky z repertoáru držitele ceny Grammy a Oscara přibližoval. Publikum se tak dozvědělo, kdy měla melodie fungovat jako reklama v televizi, a za kterou si naopak mistr odnesl zmíněnou cenu americké filmové Akademie.

Atmosféra vtáhla diváky už od začátku. Někteří se něžně pohupovali, jiní při sklence dobrého pití zavřeli oči a nechali se unášet. Přesně tak totiž v učitých místech jazz od muzikantů působil. Rázně ale ukázal i energii, kterou byl ve své muzice Hancock pověstný. Často tak rozehrával improvizace, ve kterých se členové kapely očividně cítili jako doma. A prostředí klubu tomu jednoznačně pomáhalo. Ať už hrál prim aktuálně saxofon nebo bicí, hudebníci zůstali zakořeněni v Hancockově předloze, kterou přirozeně rozjíveli a nenuceně přesahovali hranice žánru. Nejeden takový pokus ocenili diváci potleskem uprostřed skladby. A finále se neobešlo bez neodmyslitelného přídavku.

Vít Pospíšil

Zlí jazykové tvrdí, že jazz vymírá. Jiným ho lehce připomněli úspěšné filmy předchozích let, ať už Whiplash nebo La La Land. Na to nejen Tribute2Headhunters odpovídá tím nejlepším možným způsobem. Máme svou cílovou skupinu a hrajeme i pro svou zábavu. Bylo to vidět na každém pohybu, prohnutí prstu a navlhčených rtech před hrou. Jazz vznikl v malé komunitě, a pokud zůstane alespoň tam, vždy se najde někdo kdo předá saxofon, trubku či paličky o generaci dál.


Foto: Barbora Bittnerová
Zdroj: Informuji.cz